Přístavní manévry červená
× Search
Můžete věřit hloubkám na mapách?
Jan Koukal
/ Kategorie: Navigace, Motorové jachty

Můžete věřit hloubkám na mapách?

Základní navigační pomůckou každého jachtaře je papírová nebo elektronická mapa. Hlavním údajem na mapách jsou pro nás hloubky, ty určují, kudy můžeme proplout. Můžeme však číslům na mapě věřit?
 

Mapa na navigačním stolku je pro nás nezpochybnitelným faktem. Pokud se jí řídíme, nemůže se nám nic stát. Najedeme-li na mělčinu, není to ve většině případů proto, že by mapa lhala, ale proto, že jsme se nevěnovali dobře navigaci. Je tomu tak vždy?

Může být útes přehlédnut?

 

 

Žádná mapa nemůže být přesnější než údaje, které byly pořízeny při mapování. Představa, že při mapování jsou propátrány všechny mořské hlubiny, je lichá. Lodě, jež prováděly mapování, pročesávaly mořské dno v určitých rozestupech. V těchto místech je tvar dna jasný. Mezi liniemi však mohou být některá nebezpečí přehlédnuta.

 

 

Zdroj Thales

Zdroj Thales

Srovnání plochy, která byla zmapována dříve a nyní.

Jak daleko jsou od sebe linie, na nichž se mapování provádí? Vzdálenost se liší podle měřítka mapy, pro kterou jsou měření prováděna. Na mapě by měly být linie měření od sebe vzdáleny 5 mm. Pokud jde například o mapu v měřítku 1 : 40 000, potom jsou linie od sebe vzdáleny 5 x 40 000 = 200 000 mm, tj. 200 m. Dobrá praxe British Admirality velí, aby mezi liniemi byla provedena nejméně jedna linie měření navíc.


Útes tedy může být přehlédnut. Například v roce 1992 narazila pasažérská loď Queen Elizabeth II. do neoznačené mělčiny u Block Island na východním pobřeží USA. Toto místo bylo naposled mapováno v roce 1939. Jiným příkladem je poškození nákladní lodě Muirfield v Indickém oceánu u Cocos Islands v roce 1973. Kýlem narazila do dna v místech, kde mapa ukazovala více než 5000 m hloubky. Místo bylo následně zmapováno až v roce 1983 lodí HMAS Moresby. Měření odhalila plošinu na vrcholu strmé podmořské hory. Hloubka byla jen 16–18 metrů, plošina však měla zhruba 1,6 míle v průměru. Mnohem horší následky mohl mít v roce 2005 náraz americké ponorky USS San Francisco rychlostí 35 uzlů do neoznačené podmořské hory 300 mil jižně od ostrova Guam v Pacifiku.

Jak se mapování provádí

K mapování mořského dna se dlouhá staletí používala olovnice a v menších hloubkách tyč s označenou stupnicí. Tyto klasické metody byly používány až do 2. světové války. Přesnost podobného mapování byla výrazně ovlivněna zručností měřiče. Později, především v oblastech s hodně členitým dnem, začala být využívána metoda stanovující bezpečnou hloubku. K tomu se použila bóje a závaží tažené pod ní v předem dané hloubce. Bezpečná hloubka byla tímto způsobem stanovena. Po válce se začaly k měření hloubky používat sonary.


Zdroj archiv

Zdroj archiv

Některé části mohou být zmapované přesně a jiné nikoli.

Většina hloubek na mapách do dnešních dnů pochází z údajů získaných ručním měřením. Ve vodách kolem Spojených států je to stále 50 % hloubek. Tato čísla mohou být značně nepřesná. Není to dáno jen tím, že samo měření je nepřesné, důvodem je i to, že olovnice je schopna změřit hloubku jen v jednom konkrétním místě. Bude-li vedle změřeného místa útes, olovnicí to nezjistíme.

Až později při používání sonarů začaly být získané údaje plynulejší, s vyšší vypovídací hodnotou. Dnes používané přístroje multibeam echo-sounders jsou schopné zakreslit tvar dna do značné šířky. V mělkých vodách s čistou vodou lze používat i optické metody měření z letadel, přesto se většina hloubek stále měří z lodí.

I když se mohou zdát údaje získané sonary přesné, nemusí tomu tak být. Svoji roli při přesnosti měření hraje rychlost lodi, její pohyb na vlnách a výkyvy.

Protože různá měření měla v historii různou přesnost a mapy jsou poskládány z různých podkladů, potřebujeme vědět, která místa na mapě budou nejspíše méně přesná. K tomu nám slouží obrázek na mapě, nazvaný Source Diagram. 

K čemu hloubku vztáhnout?
 

I když máme hloubku moře přesně změřenou, vyvstává nám další problém. K čemu hloubku vztáhnout. Pokud by se hladina moře nehýbala, bylo by to snadné, praxe je však jiná. Příliv a odliv hladinu moře stále mění.

Obrázek archiv

Obrázek archiv

K čemu jsou vztaženy hloubky a výšky,
K čemu tedy hloubku uvádět? Ke střední hladině moře? To není ideální. Na mapě bychom mohli mít hloubku 6 metrů a ve skutečnosti bychom byli na suchu. Mnohem lepší je uvádět hloubku od nejnižší možné, pak by se nám nemělo stát, že by hloubka byla menší. Jde o takzvanou hladinu LAT (Lowest Astronomical Tide), tedy nejnižší astronomický odliv. Jedná se o nejnižší matematicky určitelnou možnou hladinu moře. Hladina sice může být ještě nižší, například vlivem meteorologických podmínek, ale to již není možné stanovit a nestává se to často.

Mnoho map vztahuje hloubky právě k LAT, jde například o často používané mapy British Admirality. Americké mapy NOAA používají hladinu MLLW (Mean Lower Low Water). Tato hladina je vyšší než LAT a často se může stát, že je hloubka moře menší, než je uvedena na mapě. To je i případ chorvatských map. V Chorvatsku nejde o nijak významný rozdíl, protože hladina moře kolísá jen málo, ale u pobřeží Spojených států může jít o zásadní problém.

V oblastech, kde hladina moře kolísá jen minimálně, méně než o 0,3 m, může být hloubka vztahována i ke střední hladině moře MSL (Mean Sea Level).

K čemu měříme výšku?

Výška pro nás většinou nemá tak zásadní význam jako údaje o hloubce. Až na výjimky, jako je například podjezdová výška mostů. Podobně jako u hloubek budeme hledat hladinu, která je bezpečná a má největší vypovídací hodnotu. Jde o hladinu vysoké vody při přílivu. Před třemi lety byla stanovena univerzální hladina HAT (Highest Astronomical Tide), nejvyšší astronomický příliv. Dříve se jednalo často o hladinu MHWS (Mean High Water Spring), tedy o střední vysokou vodu při skočném přílivu. Šlo tak o nejvyšší příliv. V místech, kde je příliv zanedbatelný, může být podjezdová výška uváděna k MSL (Mean Sea Level).

Co může dále ovlivnit výšku hladiny

Výška mořské hladiny může být ovlivněna nejen přílivem a odlivem, ale také dalšími faktory. Je to například dlouhotrvající vítr stálého směru, který dokáže hladinu zvýšit nebo snížit. Jde o poměrně častý jev na severu Jadranu. V kombinaci se změnou výšky hladiny vlivem změn atmosférického tlaku může docházet k velmi významným rozdílům. V roce 1953 například silná bouře v Severním moři způsobila vzestup hladiny v Holandsku o 3 metry a rozsáhlé záplavy. K opačnému případu došlo v roce 1982 v ústí Temže, kde hladina klesla o 2,5 metru.

Svůj vliv mohou mít i řeky vlévající se do moře. Například výška hladiny Amazonky se během roku mění o 18 metrů.

Hloubka se ale může měnit i jinak. Příkladem mohou být stále rostoucí korálové útesy. Starší mapy korálových útesů mohou být značně nepřesné, útesy mohly narůst, hloubka je jiná.

Rada pro praxi

V případech, kdy se pohybujeme na hluboké vodě, není třeba věnovat uvedeným skutečnostem velkou pozornost. Pokud se však pohybujeme v místech, kde je pod kýlem jen minimum vody (nebo nad stěžněm minimum vzduchu), je dobré si prostudovat údaje v titulu mapy, kde se dozvíme, k čemu jsou hloubky a výšky vztaženy. Podobné údaje jsou uvedeny i v elektronických mapách, je však třeba je více hledat, většinou jsou ukryty v metadatech.

Offset

Na palubě charterové jachty nejvíce omylů většinou nezpůsobí nepřesnosti nebo špatná interpretace map, ale nastavení hloubkoměru.

Sonda hloubkoměru není na lodi umístěna na hladině moře, ale v určité hloubce pod hladinou. U standardních jachet obvykle zhruba 0,5 m pod hladinou. Tento údaj je třeba k hloubce na hloubkoměru přičíst. Aby nebylo nutné stále hloubku přepočítávat, můžeme si na hloubkoměru nastavit tzv. offset. V uvedeném případě by šlo o +0,5 m. Potom bude hloubka na hloubkoměru zobrazována od hladiny. Na charterových lodích je často offset nastaven do mínusu, například 2 metry. Pak se hloubka ukazovuje od spodku kýlu, nebo ještě menší. Toto není vhodné nastavení, protože je matoucí při práci s mapami a při kotvení. K nastavení offsetu na hloubkoměru je však většinou potřeba manuál k přístroji.
Vytisknout
4367
Na horu