Search
× Search
Kurzy TOP
Maďarovy nekončící trable
Tomáš Maďar Zima

Maďarovy nekončící trable

Toto vyprávění o převozu lodi z Malorky někam k Benátkám, by se dalo začít okřídleným rčením, že totiž had a čert serou na jednu hromadu. Je pak samozřejmě důležité, se k nim, jaksi, nepřidávat…

Úterní let z Prahy do Palmy proběhl hladce, tříčlenná posádka ve složení David, Střelenka (S. je přezdívka mé přítelkyně) a já se ještě týž den zhostila příprav, kontrol a nákupů.

Ráno plni nadšení startujeme, zapínáme elektroniku a chystáme se odvázat a vyplout. V tu chvíli zazní alarm a na všech budících se místo očekávaných čísel objeví vodorovné čárky. Odplutí zastaveno! Reset? Nic – na displejích stále tytéž vodorovné čárky.

Ponořil jsem se do spleti systému. Když jsem během dopoledne chybu nenašel, Střelenka se vydala hledat profesionální pomoc, zatímco já se dál proplétal kabeláží a mapoval propojení k jednotlivým přístrojům. S. se vrátila s několika důležitými informacemi – nejpodstatnější byla, že na zítřejší čtvrtek připadá státní svátek. Získala čísla a obtelefonovala možné servisy ve městě. Všichni už byli buď jednou nohou někde na výletě a vraceli se až v pondělí, nebo neměli kapacitu.

Pár dalších hodin jsme ještě pátrali v systému, který setrvale hlásil pakety errorů. V pozdním odpoledni S. zamumlala temně cosi jako „Jsem blondýna v nesnázích…“ a rtěnku v dlani sevřené v pěst odešla do přístavní putyky s tím, že přece někdo musí někoho znát! A znal. V půl šesté dorazil na skútru kluk s laptopem a batohem měřáků a začal hledat. Měli jsme z pekla štěstí – byl profesionální, milý, postupoval systematicky a efektivně. Vzdal to až po setmění, kdy síť byla v pořádku, jen nešlo nastavit autopilota a jeho novomanželka mu volala už jedenáctkrát, což se ukázalo jako kritická hodnota. Byli jsme mu vděční a věřili, že se nám další den podaří nastavení dokončit i bez něj.

Ve čtvrtek ráno jsme tedy vypluli směr Sardinie s tím, že jak získáme prostor na volném moři, provedeme kalibraci autopilota, dokončíme nastavení a využijeme příznivé předpovědi počasí k přeplavbě. Kalibrace se ale nepodařila, resp. autopilot fungoval o 180° obráceně. Chvíli jsme zvažovali, že to snad budeme přepočítávat… Nápad jsme zavrhli, protože navigace bere polohu ze dvou zdrojů a bude-li jeden vstup otočený, systém to stejně shodí. Což se vzápětí ověřilo samo. Vrátili jsme se do mariny v Palmě a S. rozeslala maily se specifikací závady do servisů – pokud někdo v pátek do práce přece jen přijde, snad se ozve. David si spočítal, že plánovaný let ze sardinského Cagliarii už nestihne a odletěl ještě večer domů rovnou. Zůstali jsme tedy jen dva a šli jsme poněkud otupěle do města na skleničku a dělat sightseeing.

V pátek hned po ránu se nám kupodivu skutečně podařilo navázat komunikaci se servisem a kolem poledne dorazil další milý profík. Zkoušel a zkoumal, opět to chvíli trvalo, jako by každá součást systému přicházela postupně se svou vlastní záhadou. Ukázalo se, že při celkovém resetu systém zapomněl nastavení ve skutečnosti hlavou dolů namontovaného čidla kormidla. Teď už věříme, že kalibrace proběhne v pořádku a rozhodujeme se vyplout brzy ráno. Odpoledne si S. ještě střihne diplomatickou misi na kapitanátu, protože při kontrole faktury zjistila 2 dny účtované navíc.

Nakonec vyrážíme na vodu v sobotu za svítání, kalibrujeme autopilota, všechno funguje a rovnou nastavujeme kurz Alghero, protože na jihu Sardinie se zdá být příliš větrno. Tady nás podle předpovědi čeká zprvu slabý protivítr, který se má později stočit na předobok až bok sílící na 15 - 20 kn. Značka ideál, až na posledních asi 20 nm od pobřeží Sardinie, kde se ukazovalo na několik dnů stabilní bezvětří. Tato informace nám v danou chvíli nepřišla celkem nijak zajímavá. Pro začátek jedeme na motor, za Cap de Ses Salines motorsailing a čekáme na deklarované zesílení větru. Podle routeru je před námi nádherných cca 290 nm napříč Středozemním mořem.

Den, noc i další dopoledne proběhly krásně. Střídání, občas korekce kurzu, slunce, měsíc v úplňku, delfíni, sem tam želva, čistý obzor, loď nikde žádná, frčíme průměr 6 kn. Před polednem přestal ukazovat jeden komplexní budík, ale obejdeme se bez něj, všechno ostatní fachčí, jak má. V poledne zazní alarm nízkého napětí, všechny přístroje zčernají, motor škytne a zhasne. Úplně naráz zavládne poněkud zlověstné ticho, jen s občasným žbluňknutím vody. Gena začne vyvlávat po svém. Jsme někde v polovině cesty mezi Malorkou a Sardinii. OK. Jsme na plachetnici. Kontroluju stav baterií – jsou plné. Telefony s nasamplovaným Windy a powerbanka nabité. Vypínám lednici, elektroniku, autopilota. I vody je dost. S. si sedá ke kormidlu, vytahujeme hlavní plachtu a já jdu znovu hledat, co se stalo.

Hlavou mi vrtá alarm a současné vypnutí motoru. Říkám si, v jednoduchosti je síla, zkusím natvrdo odpojit displej, který přestal fungovat dopoledne. Světe div se, zbytek funguje, máme základní údaje. Systém errorové pakety nehází. Super, s trochou štěstí bychom mohli vydržet do zítřka. I S. má radost – sedíc za pínou nemusí koukat jen na dost nešikovně umístěný magnetický kompas, ale má případně k dispozici budíky na stěžni. Zatím se ale rozhodneme šetřit energii a já jdu řešit motor. Vzpomenu si na příběh kamaráda, který na cestě kolem světa měnil motor na Tahiti. Volvo Penta – green death, říkali mu domorodci. Ale nechci být předpojatý. Zkouším nastartovat. Točí, zní naprázdno. Zkusím filtry. Na vlnách krásná práce. První zkouším skleněný, byl plný nečistot a sedlin. Plním zpět naftou, napumpuji, odvzdušním. Nastartuji. Motor brumlá. Po přidání plynu zhasíná.

Na řadu přichází palivový filtr motoru. Samozřejmě nejde povolit, resp. povolit, a nezničit, protože náhradní nemáme. Použiju tedy plochý popruh na svazování plachet, udělám uzel, skrz vzniklé oko prostrčím šroubovák, otáčením utáhnu a zároveň použiji jako držák, za který zaberu. Filtr uvolněný bez poškození. Opakuji kolečko čištění, plnění, odvzdušnění a startování – výsledek je stejný. Uf. Logika mi říká, že je problém s přívodem paliva mezi nádrží a filtry. Pátrám kudy, kam a jak vedou hadice. Kousek za nádrží je hadice přerušená zařízením, ke kterému vede elektrický kabel a celé je nápadně horké. Okamžitě odpojuji. Nějaká přídavná pumpa se zasekla?, říkám si. Co teď? Na propojení hadic nic nemám. Napadá mě sice trochu složité řešení, ale proč ne. Hadici palivového přívodu vytahuji za motorem na druhou stranu do koupelny. Beru kanystr nafty, stabilizuji jeho polohu v koupelně, hadičku zasouvám přímo do něj a startuji. Heuréka! Motor běží a normálně reaguje na plyn. Protože na dně kanystru vidím podezřelé usazeniny, vyrábím improvizovaný filtr ze Střelenčiných punčocháčů.

Ta mezitím stále sedí u píny, snaží se s mou pojízdnou dílnou moc nehoupat a zřejmě trochu ironicky komentuje, jak jednoduché je za určitých okolností soustředění na přítomný okamžik. Slibuje, že si po návratu přečte knihu Zen a umění údržby motocyklu. Je pozdní odpoledne, vítr je nám stále nakloněn, jenom obloha se zatahuje.

Na vítr jsme jeli celou další noc. Až do časného rána nás na severozápadním nebi v dálce provázela bouřka takřka neustálým a neskutečně efektním videomappingem. Jen na chvíli začalo pršet. Protože jsme na noc zapnuli přístroje a navigaci, ukázalo se, že plotter poškozený zřejmě něčím pádem s klikou v ruce, nejde mokrý ovládat prsty, zato na dešťové kapky reaguje a každou otvírá nové okno. Doufali jsme, že se nám ho podaří vypnout, než se samovolně prokliká třeba na změnu jazyka do mandarínské čínštiny a i v tuto chvíli nám hvězdy přály.

Ráno nás zastihlo asi 40 nm od Alghera, vítr si pomalu sedal, až zmizel úplně. Slunce stoupalo a s ním i horko. Vyrobil jsem kousek stínu s pomocí záložní plachty a po chvíli rozhodl, že nebudeme čekat na vítr, který podle předpovědi mohl přijít až za několik dnů, a spustím motor.

Chvíle napětí… motor jde jako hodinky. Po pár mílích se ale ukazuje, že dvacetilitrový kanystr je prázdný. Může mít motor tak vysokou spotřebu? Nebo nafta někam mizí? Mizela, a našel jsem ji. Neuvědomil jsem si včas, že přebytečnou naftu motor vrací do nádrže. Která ale byla plná, takže přetékala do prostoru pod postelí. Odkud ale šla skvěle vybírat, filtrovat přes další části punčocháčů a vracet zpět do dalšího kanystru! Už mi to ani nepřišlo divné, ale proces jsem automatizoval zavedením hadičky z nádrže do kanystru rovnou. Pak už stačilo jen přenášet kanystry z jedné strany na druhou… Nakonec se ukázalo, že jsme spotřebovali jen jeden a nádrž zůstala plná.

Marina v Algheru je, ačkoli to zprvu nemusí být zcela jasné, je rozdělená na několik částí. Je důležité přistát v oddílu Marina di S.Elmo. Jsou skvělí, nic není problém, jako bonus máte k dispozici auto na nákup nebo výlet. Opravář motorů byl právě v lodi naproti, k nám dorazil prošedivělý týpek s plnovousem a propoceným zeleným overalem během chvíle. Obhlédl situaci, za chvíli měl opravu hotovou a pořád se smál pod vousy. Ukázalo se, že zařízení, které bylo neprůchodné, je přídavný bezpečnostní ventil montovaný na základě jakéhosi nového EU předpisu mezi nádrž a motor. Týpek jen hadičky propojil kusem trubky a ventil vyhodil. Měl zjevnou radost, že to říkal, že tahle věc bude jenom dělat problémy, a už je to tady a není to poprvé ani naposled. Uklidili jsme loď a konečně v klidu usnuli.

Z Alghera už plavba probíhala relativně v klidu. Na Sardinii jsme se zastavili ještě v Cagliari – velká a přízračná marina je něco mezi muzeem a hřbitovem expedičních lodí. Rezavá pračka byla asi 500m cesty přes doky a rybářské dvory v plechové boudě jak stvořené pro vraždu. Nakonec to bylo tak půvabně bizarní místo, že jsme si ho přes původní obavy oblíbili. Pokračovali jsme přes Tyrrhénské moře na Sicíli, stavili se v malebném Cefalú a před přejezdem Iónského moře zamířili na noc do Messiny. Přistání a vyvázání lodi u místních proslulých rozhoupaných pontonů potmě a v silném větru přidalo další teambuildingový prvek této výpravy. Po krátkém doplnění zásob jsme vyrazili na další cestu, kterou jsme ukončili v calabrijském Crotone. Čas začal tlačit a bylo třeba se vrátit domů; měli jsme za sebou 960 nm. Za pár dnů měla loď převzít další posádka a dokončit cestu k Benátkám.

Prosím vás. Asi jsem ten ucpaný ventil mohl opravit nějak elegantněji. Vůbec mě totiž v první chvíli nenapadlo, že nefunkční součástka je z hlediska chodu motoru úplně k ničemu. Na souši mě napadala celá dalších možností opravy. A určitě se mohlo podělat ještě daleko víc věcí a nemuselo u toho svítit slunce. Ale jestli jste dočetli až sem, tak jste se snad pobavili.

Vytisknout
1961
Na horu