Search
× Search
Řecké ostrovy vysychají a topí se v plastu. Snahu o řešení provázejí sabotáže
Jan Koukal
/ Kategorie: Kam jet, Zajímavosti

Řecké ostrovy vysychají a topí se v plastu. Snahu o řešení provázejí sabotáže

Situace ve východním Středomoří se zásobováním vodou je kritická. "Plastová" lobby brání relativně levným řešením, jako jsou odsolovací zařízení či vodovody z pevniny, a dál bohatne na dovozu a prodeji balené vody. Životní prostředí trpí, což ohrožuje zdraví místních i jejich příjmy z cestovního ruchu.

V prosinci, po téměř čtyřiceti letech odkladů, by se řecký ostrov Aegina konečně měl dočkat vodovodu. Obyvatelé se těší, i když jsou stále skeptičtí, zda se vůbec jejich sen uskuteční.

Na konci loňského roku se zásoba vody, kterou ostrov kdysi oplýval, vyčerpala. Od osmdesátých let minulého století začaly na jeho pobřeží růst domy, jichž lze dnes napočítat tisíce. Z nedalekých Atén sem každoročně proudí statisíce turistů, aby si prohlédly místní starobylý chrám Afaia. Není divu, že zásoby došly.

Již před dekádami bylo rozhodnuto o řešení - potrubí, které by trvale přivádělo vodu z pevniny. Obyvatelé jsou v současnosti odkázáni na balenou vodu, takže zmírnění nákladné závislosti Aeginy na plastu by bylo žádoucí. Když se v roce 2018 po desetiletích byrokratických průtahů konečně začalo se stavbou, obyvatelé i obecní úředníci byli nadšení. "Je to zdaleka nejdelší, nejhlubší a nejambicióznější projekt vodovodu, jaký byl kdy v Řecku realizován," říká pro agenturu Bloomberg  Alexandros Petropoulos, stavební inženýr, který má pokládku 24kilometrového potrubí  na starosti.

Ale 30. ledna 2020, osm týdnů před spuštěním, projekt potkala katastrofa. Neznámý pachatel na potrubí spáchal sabotáž, když u přilehlého ostrova Salamina vodovod na 31 místech poškodil vrtačkou. Bylo zřejmé, že oprava si vyžádá měsíce.

Obyvatelé byli zklamáni, ale ne všichni překvapeni. Roky nedostatku pitné vody na ostrovech v Egejském moři způsobil, že úzký okruh lidí velmi zbohatl a nový akvadukt jejich příjmy ohrožuje.

Hororová statistika

Řecká vodní krize není na první pohled zřejmá. Turisté málokdy narazí na vážný nedostatek vody, a to i na těch nejvyprahlejších ostrovech. Jsou za tím však obrovské náklady, které mají udržet nejdůležitější řecké odvětví nad vodou. Mnoho z přibližně 200 ostrovů, které byly kdysi do značné míry soběstačné, už téměř vyčerpalo vodní zdroje, a aby napojily miliony turistů, obrátily se k plastům.

Na ostrově, jako je Santorini, který v roce 2019 přivítal více než tři miliony turistů, spotřebuje každý návštěvník v průměru devět 1,5litrových lahví za pobyt. Na Patmosu, bohatém ostrově nedaleko Turecka, spotřebuje jediná pekárna 500 1,5litrových lahví denně na výrobu místní speciality - pomerančového koláče.

Stálí obyvatelé ostrovů spolu s turisty, jejichž počet v některých letech i třikrát převyšuje počet turistů v pevninském Řecku, spotřebují desítky milionů lahví vody ročně. Ostrovy v Egejském moři tak patří k největším spotřebitelům plastů na světě. Podle společnosti Natural Mineral Waters Europe patří spotřeba balené vody na obyvatele v Řecku k nejvyšším v Evropské unii. Na ostrovech je výrazně vyšší než na pevnině, kde je voda z kohoutku většinou pitná.

Tato závislost má fatální důsledky. Velká část řeckých plastů se dostává do moře a znečišťuje mořské ekosystémy. Podle turecké studie obsahuje mikroplasty až 44 procent ryb v Egejském moři. 

Řecko není po uši v plastu jediné. Celosvětová spotřeba je stále na vzestupu a podle Pew Charitable Trusts se předpokládá, že do roku 2040 vzroste objem plastů vyhozených do oceánu z 11 milionů tun na 29 milionů. Lidstvo spotřebuje více než půl bilionu lahví vody ročně. Ve Středozemním moři se jich podle Světového fondu na ochranu přírody každou minutu dostane do moře ekvivalent 33 800, což přispělo k tomu, že se stalo jednou z vodních ploch s největším výskytem mikroplastů na světě. V letošním roce studie objevily mikroplasty hluboko v půdě, v atmosféře, v lidských orgánech - dokonce i na vrcholu Mount Everestu. Plastovému průmyslu navíc pomohla i epidemie Covid-19, díky níž mohl úspěšně lobbovat proti zákazu použití jednorázových plastových produktů v několika státech USA.

Boj o vodu, ale hlavně o peníze

Vyschlé kohouty na ostrovech donutily řecký stát, jehož neradostná finanční situace je dostatečně známa, utratit stovky milionů eur z kapes daňových poplatníků za cisternové lodě, jejichž soukromí provozovatelé přepravují vodu z pevniny. Většina obyvatel ostrovů ji ale považuje za příliš znečištěnou solí či jinak kontaminovanou a odmítají ji pít.

Řecké úřady si jsou problému vědomy. Podnikly kroky k tomu, aby se ostrovy přeorientovaly na udržitelnější zdroje vody, například výstavbou odsolovacích zařízení a akvaduktů. Rovněž zakročily proti provozovatelům cisternových lodí, jejichž vliv pomalu slábne.

Podle obyvatel ostrovů to ale nestačí. Liknavost a slabost úřadů je patrná na příkladu odsolovacích zařízení. Staví se tak pomalu a nekvalitně, že se řada z nich začne rozpadat dříve, než jsou dokončena. Jiná se sice dostaví, ale zůstávají léta zablokována byrokracií.

V roce 2010 byla na Patmos převezena prefabrikovaná odsolovací stanice, která tam stála nedotčená šest let. Na malém ostrově Irakleia několik odsolovacích zařízení financovaných EU zrezivělo, aniž by kdy přešla do provozu. Na ostrově Symi nedaleko Turecka se místní pravoslavná církev podle obyvatel bránila samotné myšlence na výstavbu zařízení a trvala na tom, aby bylo dopraveno jinam. "Kdykoli se instalovala odsolovací zařízení, vznikaly podivné problémy," vzpomíná pro Bloomberg poslanec Nektarios Santorinios, bývalý náměstek ministra pro námořní záležitosti a ostrovní politiku. "Říkali nám, že jsou 'mimo provoz', nebo že prostě přestanou fungovat."

S přibývajícími nevysvětlitelnými poruchami se množila podezření z nečisté hry. Od Samothraki po Krétu se náhle zastavila zdánlivě bezvadná odsolovací zařízení. V roce 2006 se za záhadných okolností protrhlo obložení nově vyhloubené nádrže na Kastellorizo u jižního pobřeží Turecka, nejvzdálenějšího řeckého ostrova. Starostové Dodekanéských ostrovů tvrdí, že výstavba a provoz zařízení byly zadušeny úplatky a soudními spory s majiteli cisternových lodí a dovozci balené vody.

Podle společnosti Sychem je celková denní kapacita zařízení, která dodávají odsolenou vodu do veřejných sítí, asi 92 tisíc metrů krychlových. To je méně než 40 procent spotřeby, odhaduje společnost.

Vzorový případ

Úspěšných příběhů v oblasti životního prostředí je v této části východního Středomoří málo. Jeden z nich se jmenuje Leipsi a nachází se asi 20 mil západně od tureckého pobřeží. "Zásobování ostrova vodou z lodních cisteren stálo 600 tisíc eur ročně," vysvětluje starosta Leipsi Fotis Mangos. "Připadalo nám velmi nespravedlivé a hloupé vydávat takovou sumu peněz za něco, co bychom mohli vyřešit bez větších nákladů."

Poté, co se v roce 2016 stal starostou, instaloval Mangos pět kiosků s odsolenou vodou; při ceně jednoho eura za 20 litrů byla voda o 95 procent levnější než voda balená. Každý den zveřejnil testy vody v kioscích, aby zdůraznil jejich čistotu. Vymyslel nový systém sběru plastů na ostrově: odpadky prodával recyklačním centrům v Aténách a výtěžek vracel zpět do úklidu. V době, kdy byl tento program plně funkční, cisternové lodě zmizely a množství plastových lahví na ostrově se snížilo na polovinu.

Ne všichni jsou spokojeni. Theologos Gamperes, který kdysi rozvážel vodu po celém ostrově, nyní prodá až o 15 tisíc lahví ročně méně. "Zničilo to můj byznys," říká.

Mnozí obyvatelé jsou ale na tento systém hrdí. Počítačový inženýr Nikos Mossos odhaduje, že kiosky jeho rodině ušetří 400 eur měsíčně.

Řecký stát, který souhlasil s tím, že bude pět let platit odsolování vody na Leipsi, nyní za vodu pro ostrov vydává desetinu toho, co dříve. A díky rostoucí pověsti ekologicky odpovědné destinace láká ostrov stále více návštěvníků.

Foto Pixabay

897
Na horu